Celá story od začátku do konce aneb co na blogu nebylo

Rozhodli jsme se to všechno zveřejnit. Bez obalu. Přesně tak, jak to bylo. A že to vždycky nebylo tak jednoduchý, ani to nebyla taková sranda. Cílem tohohle článku rozhodně není se chlubit, ale ukázat, že to jde i jinak. Hlavně si tvrdohlavě jít za svým hlava nehlava. Navzdory všem. Ukázat to tak, jak to bylo. A jak vás to zajímá. Se vším všudy. I s těma penězma.

u nás doma-verze 1.0

Psal se rok 2013. Oba jsme studovali vejšku, která je podle většiny nejdůležitější věc na světě. Teď už víme, že to prostě neplatí pro všechny. Bára státnice napoprvý nedala a naštěstí ji díky tomu nevzali na magistra. Peťan architekturu úspěšně dokončil. V květnu jsme byli oba absolventi. Bára dělala v obchodě s botama, Peťan si hledal opravdickou práci a mezitím vypomáhal v nějakých noname ateliérech.

V červenci 2013 jsme jeli do Norska jenom na 14 dní, protože jsme neměli delší dovolenou. Po třech měsících ze školy jsme ani jeden neudělali zrovna kariérní postup… V Norsku jsme potkali čechy, co hledali práci v Norsku. Že prý se tam dá vydělat děsně moc peněz, že minimální mzda je 150NOK=450kč/hod a navíc je to prostě Norsko. Nás není těžký do něčeho nadchnout. S vidinou mizerně se vyvíjející kariéry v ČR a taky tím, že na vysněnej domek si u nás prostě fakt nevyděláme, jsme si řekli, že nemáme co ztratit. Což byla pravda. V říjnu jsme koupili auto a v dubnu dalšího roku jsme slavnostně vyjeli.

Dát celý auto do kupy, nachystat se na cestu do neznáma a mít aspoň nějaký peníze sebou nás vyšlo asi na 100 000kč. Jo, museli jsme si přibližně půlku půjčit od rodičů (za což jim moc děkujeme). Vrátili jsme jim to ale už po půl roce.

V dubnu 2014 jsme slavnostně vyjeli. A taky se po třech dnech potupně vrátili s porouchaným autem. Trvalo další měsíc a pár desítek tisíc korun, než se auto zase dalo do kupy. Moc šťastný období to nebylo.  A na slibnej začátek velkýho snu to taky moc nevypadalo. Přesto jsme to nevzdali a znovu vyrazili.

První práci jsme chtěli najít v Oslu. Prý je tam nejvíc pracovních nabídek. Bohužel s tím taky souvisí nejvíc pracovníků bez zkušeností a s minimální znalostí norštiny – tzn. obrovská konkurence. Obešli jsme snad všechny podniky, roznesli stovky životopisů (opravdu kolem stovky), a samozřejmě jsme ještě další stovky obeslali e-mailama. Nikdo se nám neozval zpátky.

Po 14 dnech se na nás usmálo štěstí – nabídli Báře práci Au-pair za směšný peníze. Z nouze jsme ji přijali, jako vidinu zázemí s internetem. Odrazovej můstek pro další práci. Na norský poměry opravdu hodně směšná výplata (5000NOK=15000kč hrubýho). I z toho jsme zvládli oba vyžít, splatit dluhy rodičům a něco málo ušetřit. Důležitý je taky zmínit milník v našem vztahu, kdy jsme poprvé bydleli dohromady. V místnosti 4x4 metry. Ale šlo to. To jsme ale nevěděli, jaký trable nás čekají na norské policii, na imigračním, komplikace s vyřízením osobních čísel, povolení pobytu, registrace auta a dalších milion papírování. 3x jsme měnili znění pracovní smlouvy, než nám ji na imigračním konečně akceptovali.

Zatímco Bára hlídala děti, Peťan každej den rozesílal desítky životopisů. Marně. Nikdo se ani neozval. Přihlásili jsme se do kurzu norštiny. Ani to nepomohlo. Po půlroce nám došla trpělivost.

Na novej rok 2015 jsme se rozhodli změnit strategii. Když něco nefunguje, je prostě potřeba něco změnit. Vykašlat se na Oslo a na au-pair. Začli jsme rozesílat životopisy do hotelů po celým Norsku. Během ledna jsme rozeslali přes 400 dalších životopisů. A vyplatilo se. Koncem ledna nám přišla jediná odpověď. Jeden jedinej hotel se nám ozval. Po skype pohovoru jsme se domluvili na práci od května do srpna. Ten pocit, že budete přes 3 měsíce čekat na práci, která bude trvat jen 4 měsíce… ale i to byla velká naděje. I přesto nás neopouštěl pocit, že za 3 měsíce se prostě může stát spousta věcí… ale nic se nestalo.

V dubnu 2015 jsem dala výpověď a v květnu jsme nastoupili do hotelu v Geirangeru. Za mizerných 120NOK=360kč hrubýho. Na první zkušenost v hotelu dobrý, říkali jsme si. I když se v Norsku platí 35% daň, dalo se šetřit. Díky tomu, že jsme v hotelu měli ubytování jen za 2000NOK/měsíčně i se stravou, šlo to dobře. Za 4 měsíce jsme dohromady našetřili 300 000kč. Díky tomu jsme si mohli dovolit splnit si jeden sen - jet na dovolenou daleko za oceán až do Jižní Ameriky. To, že nás to stálo trochu víc, než jsme čekali, už je druhá věc…

V červenci 2015 nám začalo docházet, že sezona za chvilku končí a na zimu skončíme s holým zadkem. A to životopisový martyrium začalo nanovo. Dalších 300 emailů. Jenže žádná odpověď. Nezbylo nám, než se spolehnout na hotelový kontakty. Pomohla nám šéfová, která nás doporučila do hotelu ve Švédsku. Dost jsme se děsili dalšího papírování, novýho osobního čísla, změny v pojištění a čísel účtů. Navíc obecně jsou ve Švédsku nižší výplaty a není to tak cool jak Norsko. Neměli jsme ale na výběr.

V listopadu 2015 jsme nastoupili do hotelu v Hemavanu na severu Švédska. Za stejných 120SEK=360kč/hod. Oproti Norsku jsme tam ale platili daň jenom 20%. A ten rozdíl byl dost značný. Navíc jsme makali každej měsíc 200-230hodin, což byl ze začátku dost masakr. Jenže po tom, co jsme si spočítali, že 200hod x 2osoby = 100 000kč, začali jsme milovat přesčasy. Ano, i 230hodin měsíčně můžete pracovat nadšení a šťastní. Když víte, že to má smysl. Po první výplatě a díky extra placeným přesčasům a nedělím nám přišlo dokonce 120 000kč. Za měsíc. Za nejvíc lůzr práci ve fakt ošklivým hotelu. Bez nutnosti kvalifikace nebo vzdělání.

V lednu 2016 nám to „bohatství“ stouplo do hlavy. A začali jsme řešit to, proč jsme vlastně původně vyjeli. Plnit si ten nejnaivnější sen – postavit domek bez hypotéky. Do konce března 2016 jsme si koupili pozemek se statkem o rozloze 4000m2. V hotovosti.

Po dvou letech „trápení“. Jo, asi ztratíme ještě jeden rok opravami, dalšími plány a snad ještě jednou zimní sezonou ve Švédsku. Praxe nám ale neuteče. Mnohem důležitější totiž je, jít si za svým tak, jak to chceme my. A ono to pak vážně stojí za všechny trable J.

Netvrdíme, že vyjet do zahraničí je návod, jak vydělat peníze nebo jak být šťastný. Ale nám se to povedlo, hrozně nás to obohatilo (především zážitky a zkušenostmi :) ) a můžeme to jen doporučit. Především těm, co stejně jako my neví, jak pokračovat – budete mít spoustu času na přemýšlení a nápady budou přicházet.
Ale hlavně jde o to, že když máte nějaký plán (jakýkoliv), ve kterém vidíte smysl a sebenaplnění, tak nezáleží na názorech okolí. Je to jen a jen o vás. Když na tom budete vytrvale pracovat, dosáhnete výsledků. S 99% pravděpodobností to nebude jednoduchý, budete muset něco obětovat, budete padat, ale to všechno vás posouvá neuvěřitelně dopředu a brzo to bude znát.

Strašně moc držíme palce všem, kdo se vydává na SVOU „cestu“ plnou dobrodružství.
Nenechte se odradit, pracujte na sobě a jděte, kam vás srdce táhne. Bláznům ZDAR!

Začátek naší další životní etapy pokračuje na novém „statkářském“ blogu: http://uslamaku.weebly.com/

u nás doma-verze 2.0 :)

Hurá domů aneb naposledy Norskem

Abychom vůbec mohli opustit Švédsko, bylo potřeba dát do kupy našeho žlutého kamaráda. Ke štěstí mu chyběl nový startér, který jsme si nechali poslat z ČR a vyměnit ho už nebyl takový problém. To, že Žluťákovi  odkapáva převodový olej, chladící kapalina a trochu nafty už byly jen drobnější a vedlejší problémky :D

Úspěšně jsme nastartovali a vydali se na 10 denní cestu Norskem směr domů.
První krásnou zastávkou, místem k přespání a místem skvělým k výletu bylo nádherné Norské ostrovnaté pobřeží  v okolí městečka Sandnessjoen, kde jsme se chystali zdolat vrchol Stortinden, který patří do suprovýho hoskýho masivečku zvaného Sedm sester (7 vrcholů naskládaných v řadě těsně vedle sebe stoupajících přímo od moře do 1000m). Vyrazili jsme v pozdním ránu naspeedovaní po půlroční výletové pauze. Brzo se však začaly projevovat svalové disfunkce. Tělo které na tento pohyb nebylo zvyklé začlo mírně protestovat. Ale překonávali jsme se a snažili se držet tempo. Skvělý  pocit a vědomí, kde jsme se pokládali téměř za vysokohorské drsňáky, s dobrýma botama a batohem na zádech, prodírající se drsnými skalami do prudkýho kopce, skončil ve chvíli, kdy nás začali předbíhat norští pejskaři nejrůznějšího věku, obutí do lehkých tenisek nebo sandálů s půllitrovkou v ruce. Vědomí, že český vysokohorský turista = norský pejskař, bylo trochu zklamání, ale naštěstí jsme se nevzdali a pokračovali v cestě. Sranda nás začla přecházet asi půl kiláku před vrcholem, kdy sklon cesty začal překonávat 45° a kameny pokryl sníh. Úplný vrchol jsme  nezdolali, protože by to byla témeř sebevražedná mise (samozřejmě NE pro nory. Ti nás vesele obcházeli a pokračovali v teniskách sněhem dál.) Ale i tak to stálo za to! Výhled odtud byl nádherný. Tisíce ostrůvků rozkládajích se v moři pod námi, zasněžené horské masivy v zádech, nádherná podívaná! Cestu zpátky k autu jsem si ještě trochu prodloužili takovou vyhlídkovou oklikou a byli jsme spokojení.

most do zatáčky, na to jsou experti

masivek Sedm sester

nejbližší vrchol jsme málem zdolali

skákací :) 

pod vrcholem

Následující cestou, kolem mohutných peřejí a vodopádů a nádhernou krajinou dlouhou asi 500km, jsme se dostali k městečku Kristiansund na Atlantic road. Je tady asi 10 ostrovů, které jsou propojeny silnicí díky mostům různé délky i výšky, a z nich je jeden rozšířenej i pro pěší turisty, takže nabízí i skvělou možnost k rybaření. První u prutu jsem byl já, ale asi jsem chytal na špatným místě protože to skončilo s nulou na kontě. Pak se do toho pustila Baruš. Během 10 minut nalovila 4 ryby! Nevím jak to udělala, ale měli jsme večeři J Na místě jsem je asi trošku neodborně kuchnul, večer vykuchal a po grilování na ohýnku byly výborný. Čerstvě nachytaný jsou nejlepší. Jediná nevýhoda na rybách je, že ten smrad rybiny jsem z ruk dostával ještě asi další dva dny.

luxusní kontyšový nákup. hlavně sýry nejrůznějšího druhu

sobí párek :)

jarní peřeje

rozmrzájící jezero. nádherný místo

klídeček u jezera

konečně na rybách a Baruš superúspěšná

a už je to na ohni 

Další cesta nás vedla ještě na (na norské poměry) nedaleký ostrůvek Runde. Sídliště papuchálků. Na tomto hornatém ostrůvku je možné odělat výlet, dostat se na menší náhorní plošinu a pak z vrcholu útesů pozorvat nejrůznější druhy ptáků. Papuchálci, ale nikde! Za to jsme ale viděli několik nízko letících orlů, káňat a jiných dravých ptáků. Ale nevzdávali jsme se. Dozvěděli jsme se, že se kolem ostrova dělají okružní jízdy a že jediná tento den, vyráží asi za půl hodiny. Kopec jsme vyloženě seběhli, pak rychle do auta pro kartu a už jsme měli lístky na loď. Teď se jen rychle přesunout do přístavu, aby neodpluli bez nás. 

Na lodi nás bylo 5 turistů 4 foťáky a jeden kormidelník. Ikdyž vlastníme teleobjektiv, tak náš foťák vypadal jako miminko mezi ostatními obry a skoro jsme se styděli ho vytáhnout. Jedním z turistů byla asi 70ti letá babička, jejiž foťák by ji na výšku možná i převyšoval :D Ale plavba byla skvělá, kormidelník vtipnej a papuchalky jsme fakt viděli! J Všichni se v tu dobu houpali v hejnech na hladině. Avšak díky naší technické neschopnosti z fotek papuchálků až tak moc není. Ale pak jsme viděli spoustu kormoránů, orli, spoustu racků různých druhů, a další ptactvo. Nejvtipnější na tom bylo, že kormidelník nám všechny ptáky představoval pomocí obrázků, na kterých je měl ze zadu popsaný i v češtině, takže nám vždycky s vtipným přízvukem četl jména.

na vyhlídce

v dálce maják a širé moře

ostrov RUNDE s Norskem v pozadí

konečně papuchálci

naše nejlepší fotka papuchálka :D

papuchálčí útesy

na lodi

kormorání a jejich posraná skála :)

naše loďka v přístavu

směr Geiranger

jen ta cesta nebyla ještě pro žluťáka uplně sjízdná.
Možná tak pro rolbu :D

Následující cesta do Osla už vedla přes známá místa. Kolem ledovce Jostedalsbreen, silnicí 51 přes Jotunheimen až do hlavního města. V Oslu jsme měli přespání u našich českých kamarádů Roberta a Markéty. Skvěle jsme popovídali,trochu se napili a ochutnali skvělé Robertovo sushi. Na oplátku jsme přivezli pizza těsto se spoustou skvělých surovin, ale vůbec se nám to nepovedlo, takže trochu trapas.
Ráno jsme se pak rozloučili a vyjeli na Brno. To už vlastně nebylo nic zajímavýho, je 2 dny jízdy a z toho 6 hodin odpočinku na trajektu Trelleborg-Rostock.

 Závěrem: JSME DOMA J

Návštěva z Česka aneb nejen o neúspěších icefishingu

Sezona už je skoro u konce, ale přesto se ještě našel jeden odvážlivec, který se nebál dubnových mrazů, ledových nocí a začínajícího polárního dne. Víťa přiletěl až sem místním vrtuláčkem, vcelku natěšený na zkoušku icefishingu a polární záři. Je zkušenej rybář, ale když se nám zmínil, jestli se tu daj chytat ryby v ledu, dost jsme se mu vysmáli. Pak jsme se poptali okolo...a dá! A k našemu velkýmu překvapení to tu už skoro kažej zkoušel...

Volno nám celkem hezky vyšlo, takže jsme mohli na výlety společně. Hned první den jsme si  půjčili ruční vrták do ledu a s drobným rybářským vybavením jsme vytáhli na výlet do kopců k 6km vzdálenému jezeru. Na doporučení místňáků k jezeru s největší pravděpodobností úlovku. Ale i takový kousek na rozbředlým 15cm hlubokým sněhu, rozježděným skůtrama, se může proměnit v peklo. Když jsme se doplahočili k jezeru následovala další zkouška – vyvrtání díry. Musím říct, že je docela dřina dostat se skrz 1m tlustej a kvalitní led. Zvlášť když chcete  vyzkoušet několik míst a potřebujete minimálně 2 díry pro dva rybáře. Nejhorší sle je, když po provrtání ledu narazíte na hlínu.....

rozježděná cesta

sobí paroží

začínáme vrtat...ani si nesundali batohy nadšením :D

Peťan už sundal batoh...

Víťa se drží....

narazil na vodu!!!

vrtání další díry

a chytat

navázat vlasec...

změna polohy první

změna polohy druhá

Peťan pytlačí

změna polohy poslední :D

detail díry

Ale ať jsme vrtali, jak jsme vrtali, tu podělanou rybu jsme nechytli ani jednu, ani když jsme na tom ledu mrzli 3 hodiny. Tak jsme poprvé odešli s prázdnou. Ale nevzdávali jsme se! Teda my dva jsme se vzdali hnedka, ale Víťa odmítal neúspěch. Když jsme pak druhej den museli do práce, odvezli  jsme ho k jinému jezeru (asi 20km) a doufali, že bude mít štěstí tentokrát. Těžko si ale představit polární vichřici na oblovské ledové ploše... Tentokrát byl neúspěch lovu svalen na počasí.

Co se týká polární záře, tak to bylo podobně (ne)úspěšný. Buď byla mizerná předpověď a jasná obloha nebo suprová předpověd a zataženo.

Zbývala poslední noc. Poslední šance na rybu i na záři. Obloha zatažená, předpověď na polární záři nic moc. Ale naděje umírá poslední. Ještě jsme nezkoušeli jedno jezero, u kterýho byl přespávací přístřešek. Padl tedy nápad spojit Aurora-hunting a icefishing dohromady. Vzali jsme vybavení a vyrazili do kopců. Protože už bylo ale dost pozdě a nechtělo se nám zase brodit sněhovou břečkou, rozhodli jsme se domluvit odvoz na skůtru. V půjčovně nám chlapík řekl, že nás tam jeho kolega možná odveze Vypadalo to celkem slibně, jenže jsme na kolegu museli asi hodinu čekat. Když nakonec přišel, tak nám oznámili, že nás tam nevezmou. Že by to bylo na jejich zodpovědnost a že nás tam nemůžou odvézt a nechat přes noc, že bysme mohli zmrznout a že to si prostě nelajznou. Idioti! rozloučili jsme se a na truc tam vyrazili pěšky :D.

Když jsme vyrazili, asi 50 m před námi startovala rolba,  která se chystala urolbovat zrovna tu cestu,  na kterou jsme se chystali. Dlouho jsme přemýšleli, jestli se řidiče zeptáme, zda nás nevezme nahoru, nakonec jsme si to odůvodnili tím, že by tam pro nás stejně neměl místo a navíc by neprojel přes úzkej mostek. Tak jsme se ani neptali a nechali ho ujet. Když jsme ho pak celí unavení potkali skoro u jezera, naštěstí už jsme neměli sílu nadávat. Mostek bezproblémů projel. A místa měl mraky, v nákladním prostoru...No jo..líná huba, holý neštěstí. Proklínali jsme se celou cestu nahoru a ještě dlouho potom.

No ale nakonec jsme to zvládli, našli přístřešek, rozdělali oheň, vyvrtali díru a nahodili, upekli špekáčky...a koukali na nebe. Z ničeho nic začly vykukovat hvězdy. Jedna, druhá...až se úplně vyjasnilo. A pak to přišlo - polární záře. A parádní. Nádherný zelený až růžový plameny, vlnící se po obloze, a spousta zářících hvězd okolo. NÁDHERA!
Půl hodiny jsme na to koukali a fotili. Ale jak to přišlo, tak to i odešlo. Polární záře zmizela a zase se zatáhlo. Ale i ta chvilka stála za to!

vrtání díry do ledu potmě

mraky na ústupu

už kouká :)

rozjíždí se...

probouzí svoje Chi (z Kung Fu panda 3

 )

noční romantika pod polární září

přístřešek ráno

Víťa chytá do posledního okamžiku....

Vrátili jsme se k opíkání špekáčků, zakouřili vodárnu a stáhli trochu piva a vína a šli spát.
Ráno jsme vstali trošku promrzlí ale s vidinou zpáteční rozbředlé cesty se nám ani nechtělo domů. 2 hodiny jsme se tím zase brodili.. A co se týká ryb? Už snad ani nemá cenu psát, jak to dopadlo...:D Mrchy jedny voslizlý! Příští den jsme se pak s Vítěm v 5 ráno rozloučili a vypustili ho na vrtuláčka směr domů.